Přechod

Přechod přes Marmontanu je delší, než jsme čekali. Honza schází do Giubiasca až kolem půlnoci. Dáváme rychlou večeři a honem spát. Partička, co se vydala severozápadním údolím vytrvale pochoduje a už jsou někde v půlce. Bude záležet na počasí, jesti se jim povede dostat se rychle do údolí Fiesch a dál pokračovat vzduchem. Jestli ano, bude jejich cesta rychlejší. My jsme se rozhodli pro západní cestu, kde máme možnost letět ještě z kopce nad Locarnem. Počasí je ale takové nemastné neslané a tak pokračujeme dál pěšky. Tom je nám v patách a na kopec se škrábe pouze Ogi, který se z prostřed SZ údolí překvapivě vrátil za námi. Pravděpodobně velitelství v Tokio rozkódovalo naši taktiku uveřejněnou v deníku a obrátili ho nazpět. Je příšerné vedro a už se těšíme, až se dostaneme trochu výš a sluníčko se schová za kopce. Přecházíme zase zpátky do Itálie. Večer procházíme ještě údolím kolem vesnice Santa Maria, nad kterou se tyčí celkem zajímavý terén. Zvažujeme další možnosti včetně letu. Máme ještě asi 12 hodin rezervu a v případě, že do Macugnana dorazíme o půlnoci nedá se už nikam dál jít. Ranní slet z kopce s dokluzem až do Domodosola je nepravděpodobný a čekat na poledne je riskantní Počasí se má zhoršovat. Jdeme dál a kousek před Domodosolem bivakujeme. Zvažujeme ještě možnost najít startoviště u Domodosola a pokusit se přeletět do Vispu. To ale není až tak jednoduché a předpověď tomu také nenahrává. Ráno. Navíc je to do Vispu 60 kilometrů. Škoda, že neohlásili konec závodu hned, jak Maurer doletěl do Monaka. To bychom byli ve výhodě, ale v této chvíli bojujeme prakticky jen s Maxem, Ogim a Tomem. Ogi navíc přistává po ne příliš dlouhém letu v jakémsi zastrčrném údolí. Ale je to partyzán tak kdoví, co ještě předvede. Teď musíme vymyslet, jak se zachovat na konci údolí, kde se s největší pravděpodobostí potkáme s Tomem, ze kterého se stává po několika dnech spojenectví náš největší soupeř.